Venkovní svítidla ve stylu Tiffany jsou jediná dekorativní skupina, u které rozhoduje sklo, a ne kov. Stínidlo tvoří desítky samostatně vyřezaných kousků skla barveného v hmotě, po hranách obalených měděnou fólií a spájených cínem. Rozsvícené za tmy nesvítí jako jedna plocha, ale jako mozaika — a právě kvůli téhle stavbě si takové svítidlo venku žádá pečlivěji vybrané místo než cokoli jiného na zahradě.
Technika měděné fólie z dílny Louise Comforta Tiffanyho nahradila silné olověné pásky tenkým měděným proužkem. Díky tomu jdou spojit i drobné, nepravidelné střepy a poskládat z nich rostlinný nebo geometrický vzor. Poctivé stínidlo poznáte podle tří věcí: sklo je řezané, ne potištěné, každý kousek má vlastní odstín a strukturu — opalizující, žíhanou, tepanou — a cínové spoje ucítíte pod prstem. Potisk na hladké tabuli nebo pryskyřičná napodobenina vypadá na fotce podobně, ale ve chvíli, kdy svítidlo zapnete, zplihne. Chybí jí hloubka.
Vitrážové stínidlo je z podstaty netěsné: mezi skly vedou vodorovné spoje, na kterých voda stojí. Venkovní provedení mívají krytí IP44, tedy odolnost proti stříkající vodě ze všech stran. To stačí pod přesahem střechy, v podloubí, na zápraží, v lodžii a na kryté terase. Nestačí na stěnu, do které bije déšť, ani na sloupek uprostřed trávníku. Pokud vámi vybrané místo shora mokne, sáhněte raději po těsné lucerně s jednolitým sklem.
Barevné sklo pohltí velkou část toku — jantar a červená nejvíc, opalizující bílá nejméně. Svítidlo, které má na papíře 400 lm, dá na zeď znatelně méně. Pod vitráž se proto bere zdroj jasnější, než by člověk čekal, a vždy v teplé barvě 2200–2700 K. Studených 4000 K rozbije paletu skla, z jantaru udělá špínu a v noci ruší podstatně víc — což se počítá, když sousedovo okno stojí deset metrů odsud. Teplé světlo zároveň méně přitahuje hmyz a je šetrnější k netopýrům, kteří kolem každého svítícího bodu u domu stejně krouží.
V mrazu pracuje zamrzání a rozmrzání: voda se dostane do trhlinky u spoje, zmrzne, rozevře ji a po pár sezonách dokáže fólii od skla odtrhnout. Odtud pochází většina potíží s vitrážemi drženými venku. Praktické minimum je stříška, volný odtok vody z těla svítidla a jedna prohlídka ročně: přetřít spoje, zkontrolovat, jestli patina nepřechází v zelený výkvět, případně nanést tenkou vrstvu vosku. Tělo a držák mají být z litého hliníku nebo mosazi. U silnice, která se v zimě solí, vydrží běžná pozinkovaná ocel dvě tři sezony a víc ne.
Tahle svítidla jedou na 230 V a připojuje je osoba s odbornou způsobilostí podle vyhlášky č. 250/2021 Sb. Kabel se vede v chráničce a svorkovnice patří do suchého místa, ne za stínidlo. Protože jde o světlo dekorativní, ne užitné, dobře se snáší se soumrakovým spínačem nebo spínacími hodinami: svítí večer a po půlnoci zhasne, což sníží spotřebu i světelný smog nad dvorem. Pohybové čidlo se sem hodí hůř — mozaika potřebuje chvíli, aby vypadala dobře, a světlo naskakující každých pár minut je nejrychlejší cesta ke sporu se sousedem.
Pod stříškou ano, mnoho sezon. Na otevřené severní stěně nebo na sloupku bych nečekal víc než pár let bez opravy spojů.
Měkkým hadříkem a vlažnou vodou s kapkou saponátu. Ne čističi skla s čpavkem — zmatní patinu na cínu.
Venku prakticky vždy nástěnné: u dveří, pod přesahem, vedle čísla popisného. Závěsné a stojací vitráže patří dovnitř.
Hodí, pokud je jediným ozdobným prvkem na fasádě. Vedle druhého dekorativního svítidla se začne prát.
Pokud hledáte něco odolnějšího do volného prostoru, projděte si celou nabídku venkovního osvětlení.
